REGENERACE Online

TEMNÁ STRANA HOLGERA KALWEITA

Vybráno z měsíčníku REGENERACE č. 09/2008

Autor: Jakub MALINA, Jaroslav KŇAP

Rozhovor v mnichovské kavárně začíná s půlhodinovým zpožděním. Cesta z Freiburgu im Breisgau se poněkud protáhla, ale zkušený světoběžník nedává únavu z dlouhé cesty znát. „Když to srovnám s nedávnou cestou na druhou stranu světa, není to tak strašné,“ usmívá se. S věčně dobře naloženým autorem mnoha knih je možné začít rozhovor odkudkoliv. Přesto začínáme u toho, co jej proslavilo zřejmě nejvíce – u léčby dlouhodobým pobytem ve tmě, kterou přenesl z Himálaje a pod názvem dunkelterapie ji nabízí evropským klientům.

Dunkelterapie tak, jak ji provozujete, je odvozena od prastarých zasvěcovacích rituálů, které se dodnes dochovaly v jistých formách pouze v civilizací nedotčených oblastech. Myslíte, že má i v Evropě své místo a je pro dnešního Evropana přínosem?

Jednoznačně. Jinak bych ji tady nepraktikoval. Samozřejmě jsem proti tomu, jak jsem dunkelterapii poznal osobně v Tibetu, musel udělat nějaké úpravy. Ale konečný efekt na člověka je stejný. A řada klientů, kteří zážitek z pobytu ve tmě poznali, je jasným důkazem, že to smysl má.

Přesto: ne každý si může dovolit na 49 dní odejít od práce, od rodiny a strávit někde sedm týdnů…

Délka pobytu je individuální, záleží na domluvě. Pro některé klienty pořádám terapii na jiných místech, než je můj dům, který jsem pro dunkelterapii přizpůsobil. Jezdíme třeba na Kanárské ostrovy a pobýváme tam v temných jeskyních. A právě tady jsme mnohem kratší dobu, od několika dní maximálně do dvou týdnů. Zaprvé by vše bylo moc drahé a zadruhé ani zdejší zásobovací a hygienické podmínky nejsou pro dnešního Evropana příliš vhodné. Podobně lze upravit pobyt u mě doma. Není nutné trávit zde celých 49 dní. Toto číslo je odvozené z toho, že v Tibetu je sedmička posvátné číslo a 49 dní je sedm krát sedm dní, sedm týdnů. Z praxe ale vím, že svůj účel splní i mnohem kratší doba.

Jací jsou vaši klienti?

Jsou různí, mají různá povolání, různé zkušenosti, různou národnost. Kromě Němců ke mně přijíždí i, pro vás možná překvapivě, velké množství Čechů, ale najdou se i Američané a Kanaďané. Jenom Rusů zatím moc není. Hodně manažerů si ke mně například jezdí odpočinout od každodenních starostí a načerpat nové síly. Řeknou sekretářce, že nějakou dobu nebudou přijímat žádné hovory, zařídí vše potřebné a jedou…

Je před absolvováním dunkelterapie nutná nějaká příprava?

Důležité je rozhodnout se. Nějaké speciální přípravy snad ani nutné nejsou. Jezdí ke mně třeba lidé, kteří dlouhá léta meditují a zvládají tyto techniky poměrně dobře. Řeknou mi: „Jdeme si zameditovat do tmy.“ Jaké je jejich překvapení, když během terapie třeba meditovat úplně přestanou. Mnozí z nich mi prozradili, že se jim meditace začala zdát příliš umělá, vykonstruovaná, ve srovnání s tím, co lze v temnotě zažít. Takže výsledek je nakonec naprosto nezávislý na tom, zda jste předtím prováděli nějaké meditace, jógu či jiné techniky, nebo ne.

Když jsme u té léčby tmou, můžete nám prozradit, co je temnou stranou Holgera Kalweita?

Mám rád děvčata, to je o mně známé… Ba ne, ta otázka je příliš dobrá, abych ji takhle zlehčoval… Mojí temnou stránkou, jak to chápu já, je, že jsem příliš pesimistický. Jsem pesimistický, co se týče budoucnosti světa, Evropy. Dokonce se domnívám, že brzy bude válka. Rusové přijdou velmi brzy. A nebude to kvůli pobytům ve tmě. Nebudou to Číňané ani Arabové, stoprocentně to budou Rusové. Oni vyhrají, my ztratíme. Celá evropská kultura skončí. Německo skončí a Č esko také. Nikdo tomu zatím moc nevěří, ale já jsem o tom stoprocentně přesvědčen. Je to totiž vyšší záměr. Lidské bytosti potřebují válku. Potřebují trpět a umírat, a nic to nedokáže změnit. O tomto mém přesvědčení lidé odmítají mluvit. Říkají, ať raději mlčím, protože oni chtějí být šťastní, nechtějí přemýšlet o mých slovech. Tak to je má temná stránka. Máme jednu jistotu. Nikdo tady dlouho nepřežije: ani vy, ani já.

Je pro lidi, kteří vás vyslechnou, nějaká naděje?

Je to podobné jako v temnotě. Tam také vždy něco z vás umírá, a vy to nemůžete zastavit. Občas, když za klientem přijdu, přestane mi odpovídat. Jako by tam nebyl, jako by zemřel. Ptám se ho, a nepřichází žádná odpověď. Někdy mívám opravdu strach, zda nezemřel skutečně, někdy to trvá dva až tři dny, než se zase vrátí a začne komunikovat. Pak mi lidé vyprávějí své příběhy. Není to lehké pro mne ani pro ně, ale pokaždé se jedná o opravdu silný zážitek. Proces ztráty identity, kdy zmizí veškeré vaše dosavadní koncepty a plány, to je skutečný proces smrti, přirozený proces, jenž patří ke konci života. Lidé, kteří podobnou zkušeností prošli, budou lépe připraveni.

Je tato „duchovní smrt“ to, co lidé u vás hledají?

Očekávání jsou často podobná. Hodně lidí ke mně přichází a říká, že jdou do temnoty, aby viděli vize. Vize jsou nesmírně populární. Já ale odpovídám, že pokud chce člověk vidět vize, může klidně jít do biografu. Tam jsou k mání za pár peněz a velmi rychle. Dokonce i ta tma tam je.

V současné době je velmi populární usilovat o záchranu světa „změnou myšlení“. Myslíte si, že lidstvo má vůbec šanci se v tomto směru nějak polepšit?

V žádném případě! Lidstvo jako celek nemá šanci změnit své myšlení. Ne v nejbližších stech tisících letech. Každý z nás se může změnit, ale vždy pouze on sám. Nikdy ne celá společnost. Každý má tu šanci jako jedinec. A záleží pouze na něm, zda ji využije. Může meditovat, pobývat v temnotě, dělat spoustu věcí. Ale to se vždy bude týkat jen těch, kteří chtějí v tomto směru uspět. Celá společnost nikdy nepůjde pobývat do tmy. Jediná možnost by byla zhasnout na nějakou dobu Slunce.

Vaše nejnovější knížka bude o nějaké další osobní cestě k poznání?

Pro německý trh nyní dokončujeme knížku, která se jmenuje Mé hledání bezčasového okamžiku. Je vlastně opět o tom, co lze nalézt v terapeutických metodách, které léta provozuji – dunkelterapii a natureterapii. Bezčasový moment můžete zažít při dlouhodobém pobytu ve tmě i při několikadenním sezení v přírodě. Sedíte si tak nahý venku – den, dva, tři – čas běží, prší, svítí sluníčko… A pak najednou zažijete skutečnou povahu života. Když se nezabýváte tím, kde byste co snědl, kde co sehnal, nezatěžujete se svými předešlými zážitky, pak to – dříve či později – přijde: zjistíte, že se nic neděje. Všechno je v pořádku. Kdyby v tu chvíli přišli ti Rusové, řeknete si: fajn, třeba budeme přátelé. Existují dvě reality: jedna – ta nervózní, roztěkaná plná myšlenek a obav -- a ta druhá, bezčasová. A v ní je všechno v pořádku. Je to báječný svět, kterého může dosáhnout každý. Kniha vypráví o tom, jak jsem jej hledal po celém světě já. Je to jednoduché poselství, a přitom tak úžasné. Důležité je umět mezi těmito dvěma realitami včas přepnout.

Jste s knížkou spokojený?

Myslím, že je to hezká knížka o hezkých věcech kolem nás. V hledání bezčasového okamžiku není nic spektakulárního, ani se za tím neskrývá žádná velká duchovní teorie. Nejsou tam žádné velké duchovní pravdy toho či onoho guru nebo nějaký exotický náboženský systém. Hledat ho můžete klidně sami, kdekoliv na světě. Lidé mi často kladou těžké otázky a tahle jednoduchá odpověď jim přijde moc prostá. Ale čím více toho vím, tím jednodušší odpovědi nabízím. Mladý člověk je příliš komplikovaný, až když stárne, věci se mu zdají jednodušší. To je univerzální řeč světa.

Na jaře jste se vrátil z další ze svých cest. Tentokrát jste se vydal do Austrálie a na Nový Zéland. Řeknete nám, co vás tam vedlo?

Jel jsem tam hlavně proto, že jsem se chtěl definitivně odstěhovat z Evropy. Nikdy předtím jsem v Austrálii a na Novém Zélandu nebyl, tak jsem se chtěl podívat, jestli by se mi tam líbilo.

Co jste zjistil?

Zjistil jsem, že do Austrálie a na Nový Zéland nikdy nepojedu. Na můj vkus tam žijí příliš americkým způsobem života. Nemůžete pomalu kam zajít na dobré jídlo, všude jen americký fastfood. Lidé se příliš nezajímají o dění ve světě, co nenapíšou v novinách, je pro ně neznámé. Opravdu jsem netušil, že je to až takhle strašné. Ale je to jen můj subjektivní dojem. Zjistil jsem tam, že jsem příliš svázaný se starou kulturou, historií, starými domy, které v těchto zemích prostě nenajdete. Historie je nyní vlastně mým hlavním předmětem výzkumů. Psychologické bádání a terapie jdou už trochu stranou, začínám se hlavně soustřeďovat na dějiny. A proto odsud asi nikdy neodejdu.

To je ovšem velice zajímavé. Co vás k tomu vedlo?

Navštívil jsem hodně přírodních národů. Jejich příslušníci mají o vlastní historii dost jasno, protože rodiče jim vše řekli. Těm to zase řekli jejich rodiče. A my? Na našich univerzitách si lidé o své znalosti historie myslí hodně, ale ve skutečnosti nevědí vůbec nic.

Tak to už asi tuším, proč jste nedávno navštívil také Egypt…

Věřím, že velká tajemství lidské civilizace jsou stále ukryta v symbolech vytesaných v egyptských chrámech. Je velmi těžké je rozluštit, protože se často ukrývají na velmi nepřístupných místech, pod stropy, v temných zákoutích. Už jenom spatřit je je obtížné. Archeologové sice odkryli mnohé chrámy, ale zatím o některých významných stavbách nenapsali žádné knihy nebo průvodce. Nevím proč, jen se mohu dohadovat. Možná jim sami nerozumějí. V egyptských chrámech jsou ukryté skutečné dějiny lidstva. Ne univerzitní historie, ale skutečnost. Nenajdete tam žádné nesmysly typu Darwinovy evoluční teorie, ale skutečný vývoj člověka. Egypťané své vědomosti příliš neukrývali, oni je v chrámech zaznamenali. Jen je dosud nikdo nedokázal pochopit a rozluštit. A univerzitní historie nám na tyto otázky nemůže, a ani nechce dát odpověď. Archeologové, kteří mají tyto památky na starosti, mají rádi turisty. Ti přijedou, za poplatek si chrám prohlédnou, udělají pár rodinných fotek a po chvilce zas odjedou. Ovšem brání se, aby tam někdo začal hledat vědomosti, které oni jako archeologové nikdy nemohou mít. Na toto téma by mohlo být napsáno mnoho knih. Jen získat přístup k informacím.

Děkujeme za rozhovor a na shledanou v listopadu v Praze.

Akce našich přátel - inzerce

Kde nás najdete?