RSS kanályAutor: Jaroslav Kňap

Když 2. června 1941 přichází v ranních hodinách gestapo do jejich pražského bytu zatknout Jana Kefera, je malému Reginaldovi teprve pět let. Ještě netuší, že se jeho otec, v té době vážený a zároveň respektovaný český hermetik, již nevrátí. Umírá o několik měsíců později, 3. prosince 1941, v německém koncentračním táboře ve Flossenbürgu. Vnímal to jako obrovskou křivdu, se kterou se jen stěží vyrovnával.
I přes svůj nevysoký věk (zemřel v pětatřiceti letech) se doktor Jan Kefer ještě za svého života stal legendou. Rozhodně patřil k největším vzdělancům své doby. Rodák z Nového Bydžova studoval na prestižním Arcibiskupském gymnáziu v Praze a posléze nějakou dobu strávil ve strahovském klášteře. Nakonec absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor hudební estetika a filozofie. Byl to polyglot, vědec, hudební skladatel, výborný klavírista. Několik let působil jako knihovník v pražském Národním muzeu. Vážně se zajímal o magii, okultismus, astrologii, hermetismus. Byl rovněž dlouholetým předsedou Společnosti českých hermetiků Universalia, opředené mnohými legendami. Působil i jako redaktor časopisu Logos, přednášel, překládal hlavně z francouzštiny a sepsal několik stěžejních hermetických děl (Syntetická magie, Theurgie, Theurgie magické evokace, Praktická astrologie aneb Umění předvídání a boje proti osudu, Encyklopedie zapomenutého vědění, Astrologická diagnostika).
Moje setkání s PhDr. Reginaldem Keferem zprostředkoval přední český reportér a spisovatel Stanislav Motl.
"Předesílám, že nedělám magické evokace. A nerozumím tomu. Táta tvrdil, že na jakékoli koukání za plot, ať už jde o černou, či bílou magii, člověk, který s tím pracuje, doplatí. Je to otázka zpětného nárazu," na úvod mě upozorňuje sympatický dlouhán s výraznými vráskami v obličeji a hloubavým pohledem.
NEJASNOSTI KOLEM SMRTI JANA KEFERA
Vzpomenete si na dobu, kdy otce odvedli Němci?
Maminku pravidelně tahali na gestapo - i dvakrát týdně, kde ji přesvědčovali, aby se tatínek dal k Němcům. To mi bylo pět let a pamatuji si to. Rozhovory tenkrát na gestapu probíhaly v němčině. On totiž pocházel z německé rodiny. Jeho tatínek neuměl česky a jeho maminka zase neuměla příliš německy.
Když byl otec zpočátku vězněný na Karláku, chodili jsme s maminkou velmi často na Novoměstskou radnici - na věž. Vzpomínám si, že odtud byl vidět dvůr se zamřížovanými okny. Říkávala mi, že tam někde dole je tatínek. Ona mu dodávala náladu, kuráž. Musela ho neuvěřitelným způsobem posilovat.
Takže Keferové mají německé kořeny?
Pro mě osobně je záhada, jak se dostal Ludvík Kefer, potomek bavorské šlechty, čili von Kefer, do Nového Bydžova. Sice jsem po tom pátral, ale nevypátral jsem nic. Vím, že to byl poměrně bohatý majitel pily, který doplatil na svoji důvěřivost, respektive na mizeru, jenž ho okradl. Tento dědeček má v Novém Bydžově hrob a já tam jednou za rok jezdím. Byl to velice hodný člověk. Bohužel když zkrachoval, zachoval se jako německý šlechtic a zastřelil se. Tatínkovi tehdy bylo pět šest roků.
Stejně tak táta doplatil na nakladatele Jaroslava Mezeru, který ho dost ošidil. Původní encyklopedii vydával tento člověk. Když zkrachovala tiskárna, otec se za něho zaručil. Doktor Nakonečný ve své knize Novodobý český hermetismus tátu líčí jako příliš lehkomyslného člověka, který prošustroval věno. Ale on takový nebyl. Jinak pohled Milana Nakonečného na tátovo dílo je korektní.
Dokončení tohoto jedinečného rozhovoru najdete v zářijovém čísle REGENERACE.